Labuti pout

Napsal uživatel kofol Sobota, 27 Červen 2009 20:36

barevne listi v ocich ti podzim pripomelo
v poledne jsi lezel na trave a delal, ze jsi sam
na kolik takovych jako ty se uz davno zapomelo
nezustalo po nich vubec nic, nekecam

az na prazdny, cisty demizon
kam znova naleje nekdo vino
k tomu treba jeste ten suchy klacik, co vypada v seru jako velky skorpion
v pokoji, v uplne tme, pri svici, haze nadherne stiny jako kino

ale zase po tobe nebude ani nic schazet
proste te prikryje snih, jak perina
vezme si, co sis pujcil, kdyz nemel jsi cim hazet
ty skoncis, ve chvili, kdy neco nekde jinde zacina

pentagramem z dutych proutku proleti tvuj vysledek
a kdyz to vyjde, a ono to vzdycky vyjde, nezustane dole
v tu chvili je jasne vse, az na to co je pricina a co dusledek
a nova pesina je houstim proslapana, cerstva, jak jarni pole

ty's byl prvni, ale je zvlastni, ze o nich budou ty knihy
pujdou po pesine, mezi tresnemi, tou vuni
uvidi, co's videt chtel ty, nekdy tehdy
nevsimnou si, ani toho, ze na tvari maji pihy
jako klidna reka se jim to bude jevit
nevsimnou si, ze se vlastne topi v tuni

pak nekdo zakasle a oni se leknou
nadechnou se a vdechnou vsechno to barevne svetlo
ven z nich vyjde zmuchlane peri
ktere tobe davalo cely zivot teplo
kolena se jim podlomi a oni kleknou

za dvermi domku, kam dosli, vlastne se dovezli
se rozsviti do oranzoveho platna odeny lampion
otevre knihovnik a vezme si z jejich dlani
ty kousky mapy vyryte v ruzovobile pokozce
a rekne, at pockaji, po chvili da jim jejich knihu
a rekne jim... pritom oni ani nevi, kdo je ucil mluvit
proste si jen vsimli, ze maji vpredu takovy maly amplion
a rekne: ted to musis zapomenout, vsechno
jako student latku po zkousce
vrat se, odkud jsi prisel, podle stop odnekud z jihu

a oni se budou muset vratit
tam, kde snazili se navazat provaz na ten tvuj
na ten tvuj, tak tenky
az doufas, ze vazne zadna dalsi strana
spojena s tou tvoji
neni
slova se zacnou z papiru tratit
prazdne stranky jim reknou: mej svuj!
nakresli, ale jen po zrcadle spickou rtenky
at se v duleziteho, chladneho pana
ktery se sam boji
nepromeni

nezne, nezne kracet se ucte... na spicky naslapujte
a rozhlizejte se, neuvidite-li znameni, jez rekne vam, kudy dale
od studanky na vrcholu skaly kracejte
potom kolem potoka v udoli, kteremu rikejme treba udoli ospaleho krale
a rekou proplujte, az k mori, kam kazdy musi, ale
tam cesta nekonci
z more stoupa para
sklenene banky krehkyh presypacich hodin se pak otoci
a z konce podzimu bude zacatek jara
nerozbij je, pamatuj...

na spicky naslapuj